Každý den znovu vstát. Obout boty. Vyrazit. Bez ohledu na počasí, únavu nebo pochybnosti, které se ozývají ještě dřív, než zazvoní budík. Jitka Dvořáčková si dala výzvu, kterou by většina lidí označila za šílenou, uběhnout 100 půlmaratonů během 100 dní. Ne kvůli výkonu. Ne kvůli obdivu. Ale kvůli smyslu.

Péče není volba, ale celoživotní závazek

Jitčina motivace neběží jen po asfaltu. Má své kořeny hluboko v rodinném příběhu.

„Moje babička prodělala mrtvici,“ vypráví Jitka. „Zůstala odkázaná na pomoc druhých. Byla to moje teta, kdo se o ni začal starat. Doma.“

Pečovala téměř čtyřicet let.

„Postupně se zapojila celá rodina,“ říká Jitka. „Každý pomáhal, jak mohl. Ale hlavní zodpovědnost vždycky stála na tetě.“

Nešlo o jednorázovou obětavost, ale o dlouhodobou vytrvalost.

„Viděla jsem, jak se její život postupně podřídil péči. Nebylo možné si jen tak odpočinout, vypnout, odejít.“

Péče se nedá přerušit

Teta se starala s láskou, ale prošla si i vyčerpáním, které přišlo tehdy, když člověk neměl možnost dát si pauzu. Když nevěděla, jestli to dělá správně. Když chyběly informace, podpora, někdo, kdo by řekl nejste v tom není sama, že se má na koho obrátit.

„Tehdy jsem si poprvé opravdu uvědomila, jak náročná péče je. A jak málo je vidět,“ říká Jitka. „A možná právě proto mi dnes dává takový smysl spojit svoji výzvu s Oporou Diakonie.“

„Nejtěžší není běžet. Nejtěžší je se znovu odhodlat vstát.“ „Spousta lidí si myslí, že nejtěžší je samotný běh,“ říká Jitka. „Ale pro mě je nejtěžší to rozhodnutí – znovu vstát i když se mi nechce.“

Jsou rána, kdy tělo bolí. Dny, kdy by bylo jednodušší výzvu odložit a dát si pauzu.

„Jenže právě tehdy si připomínám, proč to dělám. Nejde o mě. Jde o lidi, kteří si vybrat nemohou.“

Únava, ticho a den za dnem

Jitka mluví otevřeně o chvílích, kdy je vyčerpaná. Kdy běží spíš silou vůle než nohama. „Jsou dny, kdy běžím a v hlavě je ticho. A v tom tichu si uvědomuju, že vytrvalost není o euforii, ale o obyčejném pokračování.“

Právě tady se její výzva nejvíc dotýká reality lidí, které Opora Diakonie podporuje. Pečujících. Rodičů, partnerů, dětí, kteří se dlouhodobě starají o své blízké. Často celé roky. S pocitem, že hlavní zodpovědnost zůstává na nich.

„Pečující také každý den znovu vstávají, a i když jsou unavení, pokračují. Péče je ten maraton. Někdy spíš nekonečná série maratonů.“

Právě proto jí dává smysl běžet pro Oporu. „Program Opora dělá přesně to, co tehdy naší rodině chybělo – dává informace, oporu a pocit, že člověk není neviditelný. Že na to nemusí být sám.“ Jitčina výzva není o heroismu. Je o lidské síle.

Co bude dál?

Když Jitka mluví o budoucnosti, není v tom velké plánování ani honba za další extrémní výzvou. „Teď chci hlavně doběhnout tuhle cestu,“ říká. „Ale vím, že tím to nekončí.“ Běh pro ni není jednorázový projekt. Je to způsob, jak dlouhodobě otevírat témata, o kterých se málo mluví. „Ráda bych, aby se o pečujících mluvilo víc. Aby jejich únava nebyla neviditelná. A aby věděli, že existuje pomoc.“

Do budoucna by chtěla zůstat u aktivit, které mají smysl a přesah. „Nemusí to být vždycky 100 půlmaratonů. Důležité je, aby za tím byla myšlenka. A konkrétní lidé, kterým to pomáhá.“

Když Jitka mluví o podpoře a dárcích, je v tom klid a pokora. Každá podpora je pro ni potvrzením, že to celé má smysl.

„„Nechci nikoho přesvědčovat. Jen zvu. Pokud vás můj běh osloví, můžete se přidat. Jakýmkoliv způsobem.“

Jak můžete Jitčinu výzvu podpořit?

• podpořte výzvu finančně – váš dar pomůže lidem, kteří dlouhodobě pečují o své blízké a často nesou hlavní tíhu péče sami.
• sdílejte Jitčin příběh
• držte palce – někdy i vědomí, že v tom člověk není sám, dává energii pokračovat.
  

Jitka běží každý den 22 kilometrů, k dnešnímu dni uběhla celkem úctyhodných 1895 km.