Komunikace s umírajícím o důležitých tématech bývá pro pečující jednou z nejtěžších částí péče. Možná nevíte, co říct, bojíte se otevření rozhovoru nebo máte strach, že řeknete něco špatně. V tomto článku najdete praktická vodítka, jak s blízkým mluvit citlivě, pravdivě a s respektem k jeho potřebám – a také kdy je lepší mlčet.

Někteří lidé chtějí mluvit o smrti opakovaně a otevřeně, jiní se k tomu nikdy nevrátí. Obojí je v pořádku.

Základní princip: styl a tempo komunikace o vážných věcech určuje nemocný. Někdo uvítá soucit a pozornost, někdo chce mlčet a jiný zvolí černý humor.

Co z toho plyne pro vás:

• dejte najevo zájem o takový rozhovor,
• zeptejte se a pak dejte blízkému hodně času na jeho myšlenky,
• pozorně naslouchejte, vnímejte i neverbální komunikaci,
• rozhovor o smrti nenuťe, pokud o něj nemocný nestojí,
• zároveň se nevyhýbejte tématům, která sám otevře,
• někteří lidé potřebují uzavřít praktické věci, jiní chtějí hlavně klid,
• respektujte, že potřeby se mohou v čase měnit,
• myslete na to, že společný čas je vždy kratší, než bychom si přáli.

Otevřenost místo falešného uklidňování

Častou snahou pečujících je chránit nemocného před bolestnou pravdou. Zkušenosti ale ukazují, že falešné uklidňování může spíše ublížit. Nevhodné bývají věty jako:

• „To bude dobré.“
• „Určitě se z toho dostaneš.“
• „Nemysli na to.“

Tyto výroky mohou nemocného:

• uzavírat do samoty,
• bránit mu mluvit o obavách,
• vzbuzovat pocit, že jeho strachy nejsou „vhodné“.

Lepší je pravdivá, ale citlivá reakce, například:

• „Vidím, že tě to trápí. Chceš o tom mluvit?“
• „Nevím, co přesně říct, ale jsem tady s tebou.“

Naslouchání je často důležitější než slova

Mnoho pečujících má pocit, že musí nemocného „nějak podpořit slovy“. Ve skutečnosti je v závěru života často nejcennější tichá, klidná přítomnost. Zkuste:

• nebát se ticha,
• nesnažit se hned reagovat nebo hledat řešení,
• dát prostor emocím – pláči, smutku, strachu i vzteku.

Naslouchání znamená:

• neskákat do řeči,
• neopravovat,
• nezlehčovat prožívání nemocného.

Emoce, které mohou přijít

V komunikaci se mohou objevit silné emoce – na obou stranách. Nemocný může mluvit o:

• strachu ze smrti,
• obavách o blízké,
• pocitech viny,
• lítosti nad nenaplněnými věcmi,
• hněvu nebo beznaději.

Pro pečující je důležité vědět, že:

• tyto emoce jsou normální,
• nejste povinni je „napravit“,
• stačí je unést a přijmout.

Věty typu „to nesmíš takhle vidět“ nebo „mysli pozitivně“ mohou způsobit uzavření do sebe.

Když nemocný mluví o smrti

Pokud nemocný otevře téma smrti, bývá to známka důvěry. Nemusíte mít připravené odpovědi. Je lepší mluvit více srdcem, než přes rozum. Často stačí:

• potvrdit jeho pocity („Rozumím, že tě to děsí.“),
• zeptat se otevřeně („Co je pro tebe teď nejtěžší?“),
• ujistit ho o své přítomnosti („Budu s tebou.“).

Mluvit o smrti neznamená vzít naději. Naopak – může to přinést úlevu.

Jak komunikovat při běžné péči:

• začněte jemným dotykem,
• komentujte, co se chystáte udělat,
• otázky pokládejte jednoduše, pokud dáváte na výběr, tak pouze dvě varianty,
• trpělivě počkejte na odpověď.

Komunikace se mění s postupem nemoci

S ubývajícími silami může nemocný:

• mluvit méně,
• reagovat pomaleji,
• přecházet mezi bdělostí a spánkem,
• komunikovat spíše neverbálně.

V této fázi má význam:

• jemný tón hlasu,
• dotek, pokud je příjemný,
• krátké, jednoduché věty,
• ujištění, že není sám.

I když nemocný neodpovídá, sluch bývá často zachovaný – má smysl k němu mluvit.

Myslete i na sebe

Komunikace s umírajícím je emočně velmi náročná. Je v pořádku:

• cítit smutek, bezmoc nebo strach,
• být nejistí a udělat chybu,
• být unavení a mlčet.

Nemusíte být „dokonalí“. Důležité je, že jste přítomní a snažíte se.

Na závěr

Neexistují správná slova pro umírání. Existuje jen opravdový zájem, respekt a blízkost. To, že se snažíte porozumět a být nablízku, je samo o sobě tím nejdůležitějším, co můžete nabídnout.

Důležité odkazy:

Cesta domů: www.cestadomu.cz
Informační portál pro nemocné, pečující a pozůstalé: www.umirani.cz