Když člověk ztrácí soběstačnost, nikdy se to netýká jen jeho samého. Je tím zasažená i jeho rodina. A na členy rodiny se často zapomíná. „Právě proto jsme začali od roku 2022 organizovat pro neformální pečující svépomocnou skupinku,“ vysvětluje Jitka Rýznarová z Diakonie Českobratrské církve evangelické v Ostravě. Jitka Rýznarová je jednou z letošních hlavních laureátek Národní ceny sociálních sužeb Pečovatel/ka roku.

Kdy vás poprvé napadlo, že byste v rámci Domovinky pro seniory založila svépomocnou skupinu pro neformální pečující? Jaké konkrétní zkušenosti tento nápad podnítily?

Péče o seniory je bez nadsázky krásná a obohacující. Také je však náročná. Často se setkávám s tím, že rodinní pečující pomáhají do vyčerpání svých sil. Zapomínají na sebe. Proto mi připadlo smysluplné rozšířit nabízenou pomoc i pro rodinné pečující. O svépomocné skupince jsem začala uvažovat asi v roce 2021. Inspirovala mě existence svépomocné skupinky v jiném zařízení.

Jaká byla cesta od nápadu k realizaci?

Nápad uzrával asi rok. Mísily se ve mně pocity nadšení a zároveň obav. Naštěstí mi hodně pomohla má milá kolegyně Marta Machová z ostravské Charity. S vedením svépomocné skupinky měla zkušenosti a byla ochotná se o ně podělit. Prvním setkáním skupinky v Domovince nás osobně provedla. Hodně jsem se od ní naučila.

Bylo potřeba po zkušenostech s prvními setkáními něco ladit a vylepšovat?

S dalšími setkáními jsem přidávala témata, která mohou být pro neformální pečující užitečná. Patřila mezi ně např. úprava domácího prostředí pro osoby s demencí, psychohygiena pečujících, reminiscenční terapie, sociální dávky či používání kompenzačních pomůcek.

Před každým setkáním jsem si zvolila téma, které by mohlo být pro neformální pečující potřebné a snažila jsem se ho lehce zakomponovat do setkání. Zároveň jsem respektovala aktuální potřeby účastníků. Některá setkání byla více tematická, jiná se nesla čistě v duchu sdílení a vzájemné podpory.

Liší se od sebe jednotlivá setkání?

Každé setkání je jiné. Záleží na počtu účastníků – někdy jich je šest, někdy patnáct – na jejich otevřenosti a také na tom, jaké životní období právě prožívají. Někteří účastníci přicházejí pravidelně, jiní podle svých možností. Někdo mluví více, jiný raději naslouchá. Vše je v pořádku.

Postupem času jsem si také uvědomila, že je při práci se silnými emocemi i různorodými potřebami pečujících potřeba, aby měl každý účastník dostatek prostoru a pozornosti.

Proto jsem požádala o spolupráci svou kolegyni a „pravou ruku“ Monču Stachovskou, která se ke mně připojila jako druhá facilitátorka setkání.

Sdílení nebývá snadné. Ostýcháme se před druhými otevřít, mluvit o svých skutečných myšlenkách a emocích. Jak vedete účastníky svépomocné skupiny k tomu, aby se ostychu zbavili?

Já účastníky nevedu. Dávám jim jen prostor pro společné sdílení. Těžko se to popisuje, to se musí zažít. Jde o vytvoření atmosféry bezpečí. Žádný pocit, který máme, není špatný. Nikdo nehodnotí a účastníci se vzájemně podporují.

Na začátku každého setkání připomenu to, že co na setkání zazní, to tam také zůstane.

Jaká výrazná témata se při setkáních objevují?

Dost často se rodinní příslušníci vyrovnávají s pocitem viny. Když je člověk mladý, mamince či tatínkovi slíbí, že se o ně ve stáří postará. Nedovede si dostatečně plasticky představit, co péče o člověka, který vlivem stáří ztrácí samostatnost, všechno obnáší. Neuvědomí si ani, že bude mít vlastní rodinu a s ní kupu vlastních starostí a úkolů. Dost často pečují ženy. A zjišťují, že být maminka, manželka, výkonná pracovnice ve vlastním zaměstnání, a nad to ještě dcera-pečovatelka na plný úvazek, je nad jejich síly. Tatínka či maminku svěří nějakému profesionálnímu pečovatelskému zařízení. A činí tak s pocitem, že selhaly, prohrály. Tak to samozřejmě není.

Každý pečující má právo na pomoc. Je ale potřeba si o ní umět říct. Zbavit se pocitu, že všechno musím zvládnout sama – což je další téma, které se na svépomocné skupince často objevuje. Sdílíme také dilema, co dělat, když senior nabízenou pomoc odmítá. Dalšími tématy jsou náročnost péče, předávání vlastních zkušeností, získání nových informací.

Co si účastníci svépomocné skupiny z jednotlivých setkání odnášejí?

Příkladem dobré praxe bylo vyjádření účastnice, která po delší době navštívila setkání, dala průchod svým emocím a sdělila: Na setkání jsem se velmi těšila, konečně jsem si udělala čas sama na sebe a mohla se ze všeho vypovídat. Jiná naše účastnice nám řekla: Přiznám se, že jsem od té „schůzky“ nic neočekávala. O to víc mě překvapila otevřenost ostatních a sdílení trápení, se kterým se už nějakou dobu potýkám i já. Doufám, že mi ten „optimismus“, který jste mi nalili do žil, a vhled nějakou dobu vydrží. Děkuji, že jste, a že pomáháte. Moc to pro mě nyní znamená.

Co si ze setkání odnášíte vy a vaše kolegyně jako facilitátorky?

Pocit smysluplnosti. Je až povznášející být součástí životní cesty a „sebeuzdravování“ účastníků setkání. Vážíme si jejich otevřenosti a toho, že naše svépomocná skupina, kterou nazýváme Chvilky sdílení, pomáhá. To je pro nás největší odměna.